Svatopluk Karásek

Karásek mluvil velmi srozumitelně, často vzpomínal nutnost zajímat se o veřejné dění, v jeho kázáních mnohdy nechyběla starost o vězněné a pronásledované po celém světě.

Na čtvrtou adventní neděli, 20. prosince 2020, odešel ten, který kdysi z železné klece vyběhl mezi prvními.

To ale neznamenalo, že se o dění kolem sebe aktivně nezajímal. Naopak se situací trápil. Vzpomínám si na jeho výrok: „Odhodili jsme jakési vědomí kontinuity, že jsme účastníky něčeho, o co usilovaly generace před námi a o co budou usilovat generace, co přijdou po nás.“ Na tuto Sváťovu větu bychom neměli zapomenout.

Hlas se občas ztrácí, občas mu není rozumět. Ale má nesmírnou sílu, vnitřní sílu, která se místy stupňuje až v jakési volání. Hlas volajícího na poušti.

Ani nevím, kdy jsme se se Sváťou poznali, mohlo to být krátce po jeho návratu domů ze Švýcarska, ale mám pocit, že jsem ho znal vždycky, že jsem se s ním vlastně ani seznamovat nemusel.

Poprvé jsem jeho mohutnou postavu viděl na pražském hlavním nádraží, kam na sklonku roku 1989 dorazil vlakem ze švýcarského exilu. Neměli jsme Facebook ani mobily, mnozí z nás ani telefon, a přece tam zakrátko dorazily davy. Sváťovi někdo podal kytaru, jeho druhé já, a nádražní hala se stala kazatelnou i chrámovou lodí.

O bohatém a leckdy i velmi těžkém životě Svatopluka Karáska, který zemřel ve věku 78 let, vypovídá fotogalerie.

Na druhé straně kazatel Karásek ale vždycky působil přesvědčivě, tak, že sám věří tomu, co vykládá druhým, a kdyby nevěřil, řekl by to.

Mladý lidi jsme učili, že se nemusej krčit," vzpomíná na toto období farář a písničkář Svatopluk Karásek v seriálu deníku Aktuálně.cz Příběhy normalizace.

V roce 2010 si v Českém rozhlase se Svatoplukem Karáskem povídala Markéta Ševčíková.

Podle přátel se mu vrátil optimismus a dobrá nálada. Při pohledu zvenčí není divu: vedl naplněný život, jemuž se dostalo zaslouženého uznání.